26.08.
2010

Něco o nás

Oficiální informace

Jsme čtyřčlenná kapela zkoušející ve Fulneku, pevně zakořeněná v blues, často se však vydáváme i jinými směry (southern rock, hard rock, psychedelic atd.). Možná že doba květinové generace již dávno pominula, zůstává však nevyčerpatelnou studnicí inspirace a synonymem syrového dřevního soundu i pro nás.

Kapela se formovala během podzimu 2007 do stabilního obsazení: Štěpán „Kovboj“ Gruchala – kytara, zpěv, René „GOGO“ Gockert – basa, Jiří „Zelí“ Zelinka – bicí, Peťusek Hrubiš – saxofon. Uplynulé dva roky jsme usilovně skládali a snažili se prověřit převážně původní repertoár po klubech a akcích regionálního charakteru, ale i daleko za hranicí regionu. Získali jsme ocenění Zajíc 2010 jako nejlepší kapela Moravskoslezského kraje v kategorii jazz/blues. Co bude dál?

Napsali o nás

twoj-blues-frontrecenze-twoj-bluesVíce než hodinová deska ani na okamžik nenudí, ba občas je těžké se nepousmát. Totiž, jak zůstat lhostejný k titulům jako Zkurvený den nebo Suterénní byt. Kapela je samozřejmě česká a jméno páně kapelníka zní Štěpán Gruchala. Ten je zodpovědný za zpěv, texty i hudbu. A pro blues má kvartet rozhodně velký cit. Gruchala vedle zpěvu produkuje vkusné a četné kytarové party (včetně steelu a slidu) podkreslené rajcovními podehrávkami saxofonisty Petra Hrubiše. Coby host vystupuje energický harmonikář Ivan Oskar Kraina. Skupina udržuje stálý kurz na blues, někdy s velmi dobrým výsledkem, a ani jazyk není vůbec překážkou. Co je patrně nejdůležitější, muzikanti hrají po svém, bez klišé a výpůjček a velmi dobře jim to vychází. Ryszard Gloger

Twój Blues, č. 64, jaro 2016; volně přeloženo z polského originálu

Pravdivé informace

Naše kapela má hluboce pohnutou historii, která je až do dnešních dnů natolik bolestným a emoce k nepříčetnosti jitřícím tématem, že jsme na informace s ní související uvalili doživotní moratorium. Následující informace tedy pokládejte za přísně tajné a naprosto nezveřejnitelné.

The Story of Zelí

Náš bubeník, zvaný dnes poněkud krypticky Zelí, je skutečně nejstarším členem našeho souboru a možná i nejstarším členem jakéhokoliv souboru vůbec. Narodil se ve společnosti, jež ho záhy zavrhla kvůli barvě pleti. Jeho modré oči a blond štětiny se prostě neslučovaly s obvyklým standardem vídaným u typického jižanského otroka, a tak se nelze divit, že již od nejútlejšího dětství směřovala jeho životní dráha pevně a neochvějně vstříc statutu sociálního vyděděnce.

Marné hledání sebe sama a smysluplného životního údělu skončilo 12. dubna 1861. Tehdy poprvé zaslechl podmanivý rytmus válečných bubnů, který mu ihned učaroval a naznačil směr. Směr, jehož se zarputile držel následující desetiletí a jenž mu po více než století píle a snahy přinesl slávu mezi těmi, kdož vědí.

Jenže většina nevěděla a neví dodnes. Válečné bubny utichly, a Zelí se musel začít živit tím, co nabídly nepříznivé okolnosti. A právě v oné době, kdy pozbyl vodícího lana neměnného rytmu bitvy, našel řád a pravidelnost v jiné oblasti. Ze všech činností, jež svět nabízel, se nejvíce nadchl pro úklid a čištění všemožných povrchů a prostor. Z tohoto nadšení vznikla láska, z této lásky vzešel zápal, z tohoto zápalu posedlost, jež se ho zmocnila a zcela ho pohltila.

Nejprve ho dohnala k místu školníka v hudební škole. To však nestačilo. Toužil prosadit pořádek a čistotu také v okolních lesích, ve vzpupně nepravidelné přírodě. Krátce nato však prozřel a uzřel marnost a neefektivnost tohoto počínání. Náhle se vyjevivší pravda, současně s nedostatkem podpory ze strany blízkých a vzdálených, ho dohnala k vpravdě zoufalému činu. Stal se vedoucím pracovníkem úklidové služby, jímž je podnes.

Ano, je třeba si přiznat, že démoni čistoty a pořádku dnes Zelího pronásledují na každém kroku. Absence řádu ho dohání k záchvatům zuřivosti a jediným utišovacím prostředkem na tyto abstinenční příznaky je krabička poslední Zelího naděje zabírající i ve chvílích nejvypjatější krize. Obsahuje totiž saponát, hadřík a kartáč. Máme ji vždy po ruce, pouze jednou se stalo, že saponát došel.

Bylo parné léto a zrovna jsme hráli na samotě u lesa kdesi v Texasu. Bláhově jsme se domnívali, že jeho temné pudy budou utišeny v tu chvíli pílí a motorovou pilou, jíž čistívával dříve dřevitý porost a podrost i jinde. Leč mýlili jsme se. Samota nebyla zcela osamocena a z notně pokroucených informací o tehdejších událostech vznikl později americký film, na němž zbohatl nejeden výrobce kečupů, laků a protlaků.

The Story of Gogo

Náš baskytarista, zvaný dnes poněkud krypticky Gogo, je minulou inkarnací jedné z osobností uvnitř hlavy Ondřeje Hejmy ve vzdálené budoucnosti. Nemá cenu zacházet do podrobností, těmi se dostatečně zabývali psychologové, filozofové i kvantoví fyzici z Oblasti 51 ode dneška za přibližně dvě a tři sedminy století. Stačí jen vědět, že při jednom z mnohých záchvatů, který Ondřeje Hejmu postihne během vystoupení na vzpomínkovém koncertě, který se bude konat na počest obětem temelínské katastrofy na dně temelínského kráteru, dojde k nehodě.

Hejma se zrovna bude považovat za jistého René Gockerta a zápolit s baskytaristou vlastní kapely o jeho nástroj. Dotyčný ho svým nástrojem surově uhodí, přičemž jedna ze strun praskne. Než se Hejma, domnívaje se, že je René Gockertem, vzpamatuje, jeho soupeř mu strunu omotá kolem hrdla a srazí ho z pódia ve snaze ho zardousit, která bude korunována úspěchem a ovacemi obecenstva, jež ocení nevídanou šou. V tutéž chvíli se v jiném čase a prostoru zrodí Gogo.

Ostatně, aby zakryl svůj nemateriální původ, ostříhal si nedávno vlasy.

The Story of Štěpán

Jistě už jste slyšeli o Spidermanovi.
Tento komix se zčásti zakládá na skutečných událostech.
Víc k tomu nemáme co říci, ale vězte, že jednou bude třeba spasit svět a bude u toho…

Kovboj!

The Story of Peťus

Na počátku bylo sloveso. To sloveso bylo ve tvaru první osoby duálu inkluzívu pluskvamperfekta rodu trpného a jeho přesné znění už dnes nikdo nezjistí, proto je zde ani neuvedeme. V podstatě to nemá žádnou souvislost s tím, co zde vlastně nechceme popsat.

Zkrátka, co čert ani soused odnaproti nechtěli, kdesi v oné primordiální kosmické huspenině, která ve skutečnosti vypadala a chutnala spíše jako tuctová třešňová bublanina (taky nesnášíte, když je nevypeckují?!), se usadil verbální kotrmelec anóbrž lapsus linguae čili přeřek, jehož pokroucená podstata měla tendenci křivit realitu v bezprostředním okolí.

V tomto okolí se tehdy nacházel i ten, o němž se dnes nesmí mluvit, jen psát, ale proč bychom to dělali. Už jsme toho napsali víc než dost!

Žádný komentář

Přidejte svůj komentář
*